Zajímá tě něco o mě a blogu? Ptej se zde!
Máš problém? Navštiv poradnu!


!World Of The Sims Stories!
www.wots-stories.blog.cz

Adminka je opět aktivní!

Čím více ohlasů bude na komiks Only Hope, tím dříve začnu dopisovat ostatní komiksy :)

[2.díl] -Když všechno nevychází podle našich představ

20. ledna 2012 v 15:34 | WorldOfSims Team |  Komiks Only Hope





Tak kam teda půjdeme?Prohodí Viki asi po dvou minutovém tichu. My dva s Erikem se na sebe podíváme a pokrčíme rameny. Nevím. Řekneme s Erikem souhlasně a oba se přitom zasmějeme. Znám dobrý místo, kam by jsme mohli jít! Řekla a přitom se šibalsky usmála. Vím kam by jsme mohli jít! Prohlásila na konec a mrkla na nás. Kam?! Ptali jsme se s Erikem zvědavě. Znám kousek odsud prima restauraci. Dělají tam prima jídla a hlavně poháry!

Super! Pronesli jsme s Erikem zároveň a oba jsme se tomu zase zasmáli. Ale.. je to trochu problém. Řekla jsem a pokřivila ústa. Já jsem nedostala kapesný a nemám peníze. Viki se na mě podívala s tázavým pohledem a nakroutila jedno obočí. Hele! Myslíš, že bych vás nechala platit? Zvu vás! Řekla a mile se usmála. Super díky moc! Poděkovala jsem jí a objala ji. Ale.. půjdu si nahoru odnýst kabelku s učením a taky čepici, není až taková zima. Oznámila jsem a šla po schodech nahoru. Jdu s tebou! Přidala se Viki a běžela za mnou.

Nahoře jsme si s Viki odložili věci na gauč a byli jsme přichystané k odchodu. Jenže.. najednou mě Viki chytla za loket. Eh...Vykoktala ze sebe. Mnou hned projel elektricky ledový šok a cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Tohle už u Viki poznám. Vždy, když se jedná o něco hrozného, mě prudce chytí za zápěstí a řekne to svoje "Eh!" A kruci...! Řekla jsem si sama pro sebe. Viki je z poloviny citlivka a svoje emoce projeví hned, kdekoliv a kdykoliv.

Stejně prudce jako mě Viki chytla za zápěstí, jsem se já otočila. Bála jsem se na Viki podívat, co se děje. Když jsem se jí podívala do tváře uviděla jsem malou slzu na její tváři. Nikdy jsem neviděla Viky brečet. Tedy kromě toho, když byla malá a já ji zbořila hrad na pískovišti. Ale to se nepočítá. Myslím, ji doopravdy brečet. Je spíš veselá a plná energie.

S výrazem vystrašeného koně jsem se na Viky podívala. Byla jsem rozhodnutá se jí odborně zeptat, co se děje, ale když jsem uviděla její smutnou tvář došli mi slova. Nechtěla jsem ale začít koktat. Chtěla jsem jí pomoct. Co se děje? Optala jsem se a mírně pozvedla pravé obočí.
Viky vzdychla. Nevěla co říct. Něvěděla, jak to vysvětlit. No.. víš. Je to těžký... Řekla smutně a sklopila hlavu dolů a pozorně se zadívala na svoje boty. Jedná se o Erika? Zeptala jsem se a mírně se zasmála tomu, jak je do něj Viky zamilovaná. Jo. Přikývla a mírně nakřivila pusu.

V pozbuzování a rozesmívání jsem dobrá. Dokážu lidi rozveselit, když jsou smutní. Dokážu je povzbudit, když se jim něco nedaří. A tak jsem to udělala i s Viky. Ach.. Vzdychla jsem. Viky! Nebuď kvůli němu smutná! On tě má rád! Řekla jsem a přátelsky se na ni usmála. Ale o to nejde! Řekla důrazně Viky a podívala se mi do očí. Viděla jsem v nich smutek a žal. Viky byla opravdu na dně. Jde mi o to jak si mě vůbec nevšímá! Jsem pro nic! NIC! Křikla potichu a z oka jí vytekla další slza. To není pravda! Má tě rád a všímá si tě! Ale musíš si uvědomit, jak je to těžký! Přecijenom je mezi námi jediný kluk! Řekla jsem jí a věnovala jí další úsměv. Asi máš pravdu. Přiznala Viky a utřela si slzu, která pomalu stíkala z tváře. Ještě jsem ji objala a dala jí kamarádskou pusu na tvář. Jdeme? Zeptala jsem se. Jdeme!

S Viky jsme společně sešli schody a poté vyšli ven do zimy. Hned, jak jsme z tepla přešli do zimy, jsme ucítili chladný vánek a já jsem si přeci jenom asi tu čepici měla nechat. Díky. Pošeptala mi Viky. Za co? Šeptem jsem se podivila. Nevím, za co by mi mohla Viky děkovat. Za povzbuzení. Dodala a na oko se usmála. Aha! Takže v tom budu asi opravdu dobrá! Není za co. Řekla jsem a úsměv jsem jí oplatila. Ucítila jsem zvláštní pocit. Nepopsatelný pocit. Bude to asi tím, že jsem někomu pomohla. Vicky. Pomohla jsem Vicky. Potřebovala pomoc a já ji pomohla.

Když jsme došli k Erikovi, raději jsme drželi jazyk za zuby. Nechtěla jsem, aby se dozvěděl, o tom, co se dělo vevnitř, když na nás čekal venku. Kde jste jako byli tak dlouho? Křikl na nás Erik s povytaženým obočím, když jsme se před ním plně zastavili. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Nechtěla jsem mu říct, co se dělo, ale ani jsem mu nechtěla lhát. Víš..Vicky potřebovala s něčím pomoct. Řekla jsem. Měla jsem špatný pocit, že lžu svému kamarádovi, ale z části jsem vlastně ani tolik nelhala. Vicky opravdu pomoct potřebovala. No nic no! Prohodil Erik a rozhlídl se po krajině. Jdem na poháry! Křikl a šibalsky se tomu zasmál. Joo! Vykřikli jsme s Vicky společně a mrkli na sebe! Je super den, není škola a na nebi ani mráček! Křikl ještě jednou, jenže...

Jenže najednou se obloha zatáhlo a začalo lít jako z konve. Né! Zařvala jsem a i Vicky se přidala. Nesnáším ho! Nesnáším ho! Né, že by za ten déšť mohl on, ale.. ikdyž za ten déšť z části on mohl. Protože vždycky, když on něco řekne, tak se to okamžitě stane. Například, když jsme byli malí. Točili jsme se na kolotoči a on hned řekl, že doufá, že nespadnem a v tu ránu jsem spadla. On né, ale já jo. A od té doby je to tak furt. A když řekne "Doufám..", tak mu hned zakryju pusu se slovy, že to radši slyšet nechci. A tak to dopadlo i dnes. Místo dne stráveného v restauraci jezením pohárů budeme sedět doma a dívat se z okna jak prší. Co budem dělat? Zeptala se najednou Viky a rukama si zakrývala hlavu, aby neměla mokré vlasy. Jdem domů. Sykla jsem. Tam něco vymyslíme. Takže jsme všichni utíkali domů, aby jsme nebyli promoklý až na kůži.

Doma jsem si vyslíkla promoklé oblečení a taky vysušila vlasy. Mezitím, co jsem se převlíkala do nějakého oblečení, co mám na doma, se Vicky a Erik posadili na sedačku a netrpělivě čekali. Když jsem byla hotová, přisedla jsem si k nim a snažila se dát do řeči. Tak co teda budeme dělat? Zeptala jsem se a očima si prohlédla jejich zamlklé pohledy. No já nevím. Prohodila Vicky. Tak jsem se teda podívala na Erika. Vypadal zamyšleně. Co třeba si zahrát nějakou písničku? Nabídl a na tváři se mu rozlil široký úsměv. Super nápad! Dodala Vicky a taky se široce usmála. Jen já jsem nebyla tolik šťastná. Proč se neraduješ? Zeptal se Erik. Vím, co po mě budou chtít, když si něco zahrajem. Erik bude hrát na klávesy, Vicky na kytaru a já ZPÍVAT! Jenže já jsem totální amatér. Nedokážu zpívat. Neumím to. Jen se o to pokouším. Neumím zpívat. Konečně jsem to řekla někomu jinému než mě. Jenže oni už mě vůbec neposlouchali, protože každý už byl u svého hudebního nástroje.

Pomalu jsem se došourala k mému úhlavnímu nepříteli. Mikrofonu. Ne, že bych ho neměla ráda, ale jen díky němu tu teď stojím a nevím, co mám zpívat, protože ani zpívat neumím. Erik i Vicky už začali hrát písničku Wish You Were Here od Avril Lavigne, jen já tam stála jako tvrdý i. V ruce jsem tiskla mikrofon, ale vůbec jsem ho nepřiblížila k puse. Držela jsem ho ve výšce stehen, abych náhodou nevydala ani jediný zvuk do něj. Písnička už dávno začala, měla jsem už zpívat, ale já stále nic. No tak zpívej! Zařval na mě Erik, ale ani neodvrátil hlavu od kláves. Byl do toho dokonale zažranej - bavilo ho to. I podle Vickyna pohledu šlo poznat, že je to nesmírně baví.

Mikrofon jsem stiskla ještě pevněji a přiblížila ho k ústům. Nikdy neříkej nikdy! Řekla jsem si sama pro sebe a začala zpívat. Srdce mi bušelo a já si pořád myslela, jak to zvorám. Ale mě se můj hlas i docela líbil. I Vicky a Erik ho ocenili hlasitým WOW! Byla jsem ráda, že aspoň někdo to ocení. Moje mamka na to kašle. Nezajímá ji to. Nechce, abych zpívala, protože chtěla abych se stala spíš ingenýrkou, než zpěvačkou. Jenže já si chci jít za svým snem a to je zpěv! Ne ingenýrství! Prostě zpěv! Budu se mu věnovat a doufat, že se stanu slavnou zpěvačkou a spolu s Vicky a Erikem budeme mít svoji vlastní kapelu. I wish you were here! Dozpívala jsem a s hlasitým "Uf!" jsem dala mikrofon zpátky do stojanu. Wow! Super! Začli jsme tam všichni křičet a tleskat si, jak jsme skvělí! Měli by jsme vystupovat na školní dýze! Řekla Vicky a mě se ten nápad docela zalíbil.

Bylo by zajímavý vystupovat před stovkami lidí, ikdyž jsem z toho měla i docela strach. Nikdy jsem před tolika lidmi nevystupovala. Maximálně na základce tak ve 3. třídě, když jsme recitovali básničky. Ale to rozhodně před tolika lidmi nebylo. Bylo to tak před 30 děckama, což rozhodně jenom 30 jich na dýze nebude. Nikdo by si to ujít nenechal. No.. já.. víš.. docela.. Jenže tu větu jsem nedokončila, protože ze ségřina pokoje se ozvalo hlasité "Ach!" a taky "Joo!". Oba dva se tomu začali tlemit, jen já jsem zkřivila pusu a zakroutila očima. Panebože! Vykřikla jsem naštvaně. Ona snad nemůže být ani minutu zticha! Tohle mě už opravdu štvalo.

Jdu tam! Řekla jsem a prudce otevřela dveře, div, že jsem neutrhla kliku. Dusot mých bot se ozíval po celém domě a funěla jsem na míle daleko. Ale moji sestřičce to zjevně nevadilo, protože dále pokračovala v křičení těch divných zvuků. Už jsem si pomalu chystala řeč, kterou ji řeknu, až rozrazím její dveře do jejího pokoje a tím ji setřu.

Když už jsem byla u dveří prudce jsem tedy dveře rozrazila, jak jsem si to plánovala, chystající se jí říct tu řeč, ale slova mě hned přešla. To, co jsem v jejím pokoji viděla mi doslova vyrazilo dech.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!

Diskuze:
○ Líbil se Vám tento díl?
○ Co asi uviděla Nan v ségřiném pokoji?
○ Měli by vystupovat na dýze?
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jinny Jinny | 30. července 2013 v 13:04 | Reagovat

1.joo moc :)
2. myslím že alison a jejího idola..
3. jo byla by to super zápletka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Ze dne 25.7. 2012. :)♥
Zatím nejvyšší návštěvnost na blogu.