close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Zajímá tě něco o mě a blogu? Ptej se zde!
Máš problém? Navštiv poradnu!


!World Of The Sims Stories!
www.wots-stories.blog.cz

Adminka je opět aktivní!

Čím více ohlasů bude na komiks Only Hope, tím dříve začnu dopisovat ostatní komiksy :)

[2.díl] - Můj život jsou samá překvapení

14. února 2012 v 16:44 | SimGirl |  Komiks Street

Je tam trochu vulgarismů, takže prosím děti pod asi 8 let zakázáno číst! :D Ikdyž vím, že si to s radostí přečtou! :D



Ta ženská si to hned namačkala a pak se smíchem podívala na mě.

Debbie: Děje se něco?

Zeptala jsem se pro jistotu.

Ženská: Bože Debbie! Proč mi jako vykáš? To mě snad nepoznáváš?

A v tom mi to došlo. Vždy je to moje bývalá spolužačka. Chodili jsme spolu na základku.


Hned jsem se usmála a podívala na ni. Tolik mi chyběla.

Debbie: Ježiši, Katelyn! Já bych tě nepoznala! Ty ses tolik změnila!
Katelyn: Za to ty ses nezměnila vůbec! Pořád jsi stejná. Teda kromě vlasů.
Debbie: Jo já to vím. Neměním se vůbec! Už od první třídy jsem stejná.
Katelyn: Taky bych řekla. Ale jen obličej. Jinak rosteš ty vůbec výškově a hlavně šířkově?
Debbie: Výškově nerostu, ale šírkově jo!
Katelyn: No šířkově rozhodně nerosteš, seš jako proutek!
Debbie: No nevím! :D


S Katelyn jsme se hodně nasmáli. Hlavně, když jsme si povídali o trapasech ze střední.

Katelyn: Nebo jak sis na svůj úžasnej top rozmázla tu zmrzku! :D
Debbie: Joo! Bože to byl den! :D

Chlámali jsme se tam jako malý děcka. Rády jsme vzpomínali na starý časy, který už jsou bohužel za námi.

Katelyn: Ach málem bych zapomněla. Tvá objednávka.

Řekla a podala mi tác s jídlem a popřála mi dobrou chuť.


Tác jsem pevně uchopila do pravé ruky a šla si hledat místo, kam bych si mohla sednout. Moc lidí tu nebylo, ale taky jsem nikde nenašla správné místo, kde by to bylo OK.

Bylo tu celkem asi pět nebo šest lidí a skoro všichni na mě čuměli jak na idiota, když jsem hledala nějaké místo.


Nakonec jsem si sedla úplně dopředu, naproti oknu. Slunce na mě tolik nesvítilo, ale nebyla tu ani tma. Ideální místo pro mě.

Už už jsem se chystala vzít si hambáč, když v tom...


Přišla za mnou Katelyn a tác mi vzala. Podívala jsem se na ní s nepochopením v očích.

Debbie: Co se stalo?
Katelyn: Nic... jen jsem přehodila objednávky! Sorráč!
Debbie: Cože? Jak to myslíš?
Katelyn: No.. dala jsem ti objednávku od stolu číslo 3, takže bys měla všechno dvakrát.
Debbie: Aha...
Katelyn: Tys chtěla vše jen jednou ne?

Přikývla jsem. Katelyn mi na stůl teda už donesla skutečně moji objednávku, tak jsem byla spokojená.


A protože už slunce začalo pražit přímo na mě, udělala se mi neskutečný horko, takže jsem si musela sundat svůj svetřík, který jsme měla na sobě. Zůstala jsem tam sedět teda jen v tílku. Dneska je opravdu horko a ještě když slunce praží přímo na vás. Rychle jsem všechno snědla, abych hned mohla odsud vypadnout.

Jak jsem to všechno tak rychle snědla, byla jsem hned přejezená, takže se mi ani nechtělo z té sedačky vstávat. Ale musela jsem. Neměla jsem na výběr. Buďto rychle vstát a jít pryč nebo se usmažit na slunci.


Vzala jsem si svou kabelku ze sedačky a šla k venkovním dveřím. Na jedné ze sedaček jsem zastihla Katelyn, tak jsem jí rychle řekla aspoň ahoj, ale nechtěla jsem jí rušit, zrovna se tam bavila (flirtovala) s jakýmsi klukem.

Katelyn: J-jo ahoj.

Vykoktala ze sebe a zase se věnovala tomu klukovi. Ach, ta láska!


Hned jak jsme vyšla ven z budovy mě ozářilo silné slunce. zdálo se mi ještě silnější, než když jsem sem šla, ale to se mi asi jen zdálo, protože jsem byla nějakou dobu vevnitř.

Přivřela jsem oči a nenápadným způsobem se zaksichtila, protože to slunce bylo tak dotěrné, že mi málem vypálilo oči. Nesnáším to slunko! Hlavně, že vždycky v zimě po něm toužím, když mrznu v těch mínusech. Brr! Ale radši na zimu nebudu vzpomínat.


Po chvilce cesty jsem si to vzala zkratkou, abych byla dříve doma. Předtím jsem tudma nešla, takže mi cesta trvala o něco déle. Jenže, kdybych si tu cestu zase musela nějak zdržovat tak bych se tu opravdu usmažila jako volský oko.

Zkratka byla něco jako feťácký doupě, ale teď na žhavém slunci se tu naštěstí nikdo nepohyboval. Tak jsem to teda vzala rovnou kolem klubu Casino. Většinou tu bývají úchylové nebo lehké děvy, ale nikdo tu dnes nebyl.

Když najednou...


Se jen kousek ode mě z uličky naproti mě ozval slabý hlásek nějaké ženy. Jen kousek jsem nakoukla, abych věděla, kdo to je. Samozřejmě ale i tak, aby mě nikdo neviděl. To by se potom stalo bůhví co.

Na zemi v koutě seděla jakási v černém oblečení oděná žena a nad ní se skláněl nějaký chlápek se zeleně obarvenou hlavou. Ten chlap na ní dost sprostě nadával a ani se to nedalo poslouchat. Není možné, jak muži umějí být na ženy hrubé.

Chlap: Ty jedna zku**ená náno! Ty si říkáš dě**a jo? Ty seš akorát nula! Seš na ho**o! Víš co? Radši zalez do té zasr**é popelnice a nevylízej!

Řekl a odešel. Ty nadávky rvali uši a ta žena brečela ještě víc.


Nemohla jsem jí tam jen tak nechat a šla jí pomoci. Jen koutkem očka se na mě podívala, jinak hlavu měla svěšenou.

Debbie: Paní, je vám něco?

Zeptala jsem se jí. Žena nereagovala ani si mě nevšímala. Prostě jenom seděla a dokola brečela.
Proto jsem jí slabě chytla za ruce a pomohla jí vstát na nohy.


Chtěla jsem jí obejmout a utěšit, že to bude dobrý, ale ona o kousek dál couvla a ruce dala přes sebe. Brečela, celá se třásla a učitě se hodně bála.

Debbie: Paní, to bude dobrý. Jste v pořádku?
Žena: A-ano. Co mi chcete udělat?
Debbie: Já vám nechci nic udělat.
Žena: Ale ano! Chcete!

Brečela skoro ještě víc a pořád na mě histericky křičela.


Debbie: Neplačte. To bude dobrý. Já vám pomůžu.
Žena: Né! Vy mi nepomůžete!
Debbie: Ale ano, pomůžu.
Žena: Néé!! Vy mi nemůžete pomoct! Vy to ani nechcete! Jen to hrajete! Mě pomoct nejde! Jsem jen dě**a, jak to říkal ten chlap! Měl pravdu! A nechte mě bejt!
Debbie: Pššt, nekřičte. Pojď pojďte se mnou.
Žena: Krucinál nechte mě, vy jedna co**o!

Zařvala na mě a silně do mě žduchla. Začala jsem se jí i trochu bát.


Potom utekla k popelnici a vlezla do ní. Poklop za sebou zavřela a šlo ještě zevnitř slyšet, jako by se tam mlátila a dávala si silné rany do obličeje. Ozval se i hrozný brek. Ta žena byla opravdu zoufalá. Nikdy jsem nikomu takovému jako byla ona nechtěla pomoct, ale ona byla jiná. Sama bydlela v popelnici. Ráda bych jí nějak pomohla a možná i pár dní nechala u sebe přespat, ale ona nechtěla a jak jsem viděla byla i dost agresivní.


Jen jsem hodila smutný obličej a zakroutila hlavou, protože mi jí bylo doopravdy líto. Jak může takhle vůbec žít? Měla jsem v plánu ji vzít i domů, aspoň jen na dva dny, ale když nechtěla, nebudu ji nutit a jak šlo poznat - byla by mě i za ty dny schopná zabít. Takže jsem si jí radši ani nevšímala a šla o dům dál. A protože tahle ulička už zachvíli končila zrychlila jsem na kroku, kdyby se náhodou stalo to samé.


Po chvíli už jsem stála před velkými několikapatrovými byty, které jsou naproti mému domečku. Zatočila jsem za první roh, kde jsem ještě viděla jakéhosi toulavého psa, tak jsem ho radši obloukem přešla. Už sama z vlastní zkušenosti vím, jak takovýto psi mohou být agresivní. Už se mi to jednou stalo a nechci, aby se mi to stalo i podruhé.

Když jsem zatočila za roh čekalo mě další překvapení..


Thomas a jeho slavká namyšlená princeznička už se vrátili z nákupů. Tak to jim teda moc dlouho netrvalo. Blondýna zase vedla hádku, ale jako vždy, Thomas byl v klidu. Popravdě řečeno, nikdy jsem neviděla, že by něco řešila normálně. Jsem na to i dost zvyklá, protože skoro každý večer jdou slyšet a to i z protějšího domu. Nejvíc jde slyšet ale Sophie - to je jasné.


Řekla jsem si, že půjdu za nimi - spíše za Tomem a zeptám se, jaké byli nákupy.

Sophie: Ale jak to myslíš, že už nestihneme zařídit ložnici?
Thomas: Já jsem ti to ale ještě před nákupama říkal...
Sophie: No to teda neříkal! Říkal jsi, že to stihnem.
Thomas: Hele! Říkal jsem, že když pojedeme na nákupy, nestihneme už zařídit ložnici a že jsem zvědavej, kde pak budeš spát.

Zajímavá hádka no.

Debbie: Ahoj, tak jaké byly nákupy?
Sophie: Všechno už bylo vyprodaný - jak kdybych to neříkala!

Začala tam zase házet rukama a přešla za Thomase.


Ke mně zase přišel Thomas.

Thomas: No.. jsme na tom špatně.. Hodiny se už blížej skoro k večeru a my ani nemáme ještě zařízenou ložnici.
Debbie: No.. tak to mi je líto..
Thomas: No.. a víš.. já se chtěl na něco zeptat.
Debbie: Co potřebuješ?
Thomas: Chtěl jsem se zeptat, jestli by jsme dneska nemohli u tebe přespat, když máš volný pokoj na víc.
Sophie: COŽE? TO SI DĚLÁŠ SRANDU? JÁ K NÍ ROZHODNĚ SPÁT NEPŮJDU!
Thomas: Tak budeš spát venku!

Dneska je opravdu den plný překvapení...
○ Líbil se vám díl?
○ Řekne Debbie Thomasovi ano?
○ Co si myslíte o Sophie?
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 S.Annie S.Annie | 3. července 2013 v 13:57 | Reagovat

○ Líbil se vám díl? Docela jo...
○ Řekne Debbie Thomasovi ano? Ano, že by?
○ Co si myslíte o Sophie? Namyšlená fiflenská slepice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Ze dne 25.7. 2012. :)♥
Zatím nejvyšší návštěvnost na blogu.