17. března 2012 v 19:54 | SimGirl
|
Nejprve bych se měla představit. Jmenuju se Nicol McMurry. Moje máma je Margarette a svého úchylného přítele má ve Francii. Jmenuje se Louis Chosé a je to opravdu úchyl. Konec keců!
Bylo odpoledne, asi zhruba jedna hodina. Já seděla na židli opírajíc se nohou o křeslo a znuděně sledovala prázdné zdi. Místo toho, abych se učila na zítřejší test jsem nic nedělala a čekala, až se někdo ozve na icq. Měla jsem i ten nápad, že bych někomu mohla zavolat já, ale co když je opravdu někdo tak poctivej, a né jako já, a učí se? U nás ve třídě jich pár takových je, takže nevím. Raději si počkám, až někdo sám zavolá. Jenže to zas bude doba...
Ale najednou jako by mě někdo mé prosby vyslyšel, zazvonil telefon. Abych pravdu řekla, tak jsem se ho i lekla, protože jsem byla doma sama, tudíž tu bylo velké ticho. Byla jsem ráda, že mi někdo volá, ale na druhou stranu jsem to i proklínala, protože jsem musela opustit své místečko, kde jsem nějakou dobu seděla a vstát.
Když jsem k němu došla, začala jsem přemýšlet, kdo mi může volat. Nikdo mě nenapadal, tak jsem to prostě nechala na osudu.
Já: Halo? Kdo je tam?
Volající: No čau! Jak je? Hele u mě je hrozná nuda, nemohla bych k vám?
Já: Čau Kate! No u mě je taky nuda.. Honem přijď!
Kate: Jo vážně? Tak dobře, něco na sebe hodím a hned jsem tam!
Ani jsem jí nestačila odpovědět a už položila telefon. Já ho teda položila taky, přece nebudu poslouchat jen "tutání".
Šla jsem si teda trochu uklidit v pokoji, když teda přijde Kate. Nejprve jsem začala u křesla, o který jsem si pořed chvílí opírala nohu. Byla to teda pěkná dřina, protože nemá kolečka, jako například židle, kterou mám u notebooku a ještě jsem na podlaze zanechala opravdu pěkné rýhy. Jestli to mamka zjistí, tak mě zabije.
Potom jsem zaběhla po schodech do kuchyně a koukla se do ledničky. Viděla jsem tam nějaký pěkný dort. Ten dělala nejspíš mamka, protože ta ráda peče a vaří. Doufám, že to nemá pro někoho a že jí nebude vadit, když ho sníme. Ještě jsem zespoda chladničky vytáhla nějaký pomerančový džusy, protože právě tyhle máme děsně rádi a každý den ve škole si je kupujeme.
Hned, když jsem byla hotová zazvonil u dveří zvonek. To už bude asi Kate. Je teda pěkně rychlá - však taky bydlí jen kousek od nás. Během cesty ke dveřím jsem ještě stihla zakopnout o svou vlastní nohu a samozřejmě udělat černou rýhu na podlaze.
Když jsem otevřela, hned mě přivítala Kate s otevřenou náručí. Silně mě objala a pozdravila. Pozdrav jsem jí samozřejmě obětovala.
Já: Taky tě ráda vidím. Připravila jsem pro nás takový menší občerstvení! =D Heh.
Kate: Ooo..vážně? Tak to se těším!
A hned jí teda vedla do kuchyně.
Každá jsme si ukrojili kousek z dortu a vzali si pomerančový džus. Zasedli jsme za stůl a hned se pustili do jídla. Tak teď se mamka opravdu překonala! Bylo to výborný!
Kate: No teda! Tvoje mamka umí opravdu skvěle píct! Je to vynikající!
Já: Taky si myslím! Dáme si ještě? =D
Kate: Jasnýý! =D
A hned jsme si šli ukrojit další kousek.
Když jsme byli přecpaný k prasknutí přemístila jsme se do mýho pokoje a začli jsme plkat o všem možným. Však víte, jak to je vždycky, když byla vaše kamarádka týden nemocná.
Kate: Tak co se teda dělo?
Já: No nic moc zajímavýho, akorát Anette zase chodí s Markem. Říkala jsem, že oni bez sebe prostě nevydrží.
Kate: Ježiš, ta je s ním ale opravdu trapná. Když dá někdo někomu kopačky, tak snad nadobro ne? A né, že hned s ním zase druhý den chodí!
Já: Taky si to myslím, no. Ale tak Anette se nezmění.
A plkali jsme furt dál a dál. O všem možným - o škole, o klucích... prostě o všem.
Najednou ale bouchli dveře a obě jsme nadskočili.
Já: A kruci! To bude nejspíš mamka!
Kate: Oh, a co budem dělat?
Já: No já nevím. Snad mě nezabije, ikdyž teda o tom, že jsi tu neví.
Kate: Nějak se vykecnem, když z toho bude problém.
Přikývla jsem a čekala, až otevře dveře ke mě do pokoje, protože jsem slyšela její kroky po schodech.
Najednou cvakla klika a otevřeli se dveře. Mamka se do pokoje nevrhla jako sup, takže to bude asi dobrý.
Máma: Hele Nicol, zkoušelas to.. Aha, promiň, já nevěděla, že máš návštěvu.
Já: He, promiň mami.
Máma: Za co se mi omlouváš?
Já: Já myslela, že ti to bude vadit..
Máma nad tím jen mávla rukou. Většinou ji to vadí, když si vodím někoho domů bez jejího dovolení. Dneska má ale nějakou dobrou náladu.
Mamka se očkem koukla na Kate, jakože je už čas jít. Kate se na ní ale nedívala, takže nic nevěděla.
Máma: Kate, nevadí mi, že jsi tu, ale potřebovala bych s Nicol o něčem důležitém mluvit.
Kate: Aha, j-jo..j-jasně..
Máma: Nevadilo by ti, kdybych s ním mohla být chvíli o samotě?
Kate: Né, já už klidně půjdu. Mamka mě už asi stejně taky shání.
Řekla a vstala z křesla a mávla na mě rukou a řekla "Ahoj."
Za máminými zádami na ni jako ze srandy zamávala, ale tak aby to neviděla. Mě tím hned rozesmála, takže jsem se tam smála jako prdlá. Mamka si toho samozřejmě hned všimla, že se směju, takže Kate s tím raději hned přestala. U dveří mi ještě mávla a mrkla na mě. Taky jsem na ní mrkla a zamávala. Potom jsem už sledovala mamku, která si ke mě pomalu sedala.
Hned jak si naproti mě sedla začala na mě pomalu ale srozumitelně mluvit.
Máma: Víš..potřebovala bych s tebou mluvit o něčem hodně důležitém. Určitě se ti ten nápad líbit nebude, ale je to nutné.
Já: No? Mluv.
Máma: Víš, jak mám svého přítele ve Francii. Myslím tím Louise. On mi dal takovou zajímavou nabídku, kterou jsme prostě odmítnout nemohla. Tobě se to doopravdy asi líbit nebude, tak..tak doufám, že mi alespoň budeš rozumět.
Mamka na mě začla mluvit a hned mi bylo jasné, kam tím směřuje.
Do očí se mi hrnuli slzy, ale já rychle zatla zuby, abych na sobě nedala nic znát.
Já: Nesměřuješ tím k tomu, že se tam pře-pře...
Máma: Ano, budeme se tam stěhovat.
Já: A-ale, m-mami, to nemůžeš!
Máma: Nicol, prosím pochop to. Já ho miluji a chci s ním bydlet.
Já: N-né!! M-mami, prosím! T-to mi udělat nesmíš!
Mamka už nic slyšet nechtěla. Dala mi gesto rukou a to byl pro mě konec. Naprostý.
Bleskurychle jsem vstala ze židle a rozrazila dveře od pokoje. Mamka na mě ještě něco volala v tom smyslu, ať se vrátím, že mi to vysvětlí, ale já ji naprosto ignorovala. Nechtěla jsem s ní mluvit. Do očí se mi doslova draly slzy a jen a jen stýct po mojích tvářích. Utíkala jsem pryč. Pryč od mámy. Nechtěla jsem se s ní bavit.
Zaběhla jsem do koupelny, kde jsem se skrčila pod umyvadlem a slzy se už prostě neudrželi a stékaly mi po tvářích. Po chvíli jsem byla skoro celá mokrá a oči mě od slz hodně pálily. Ale to hlavní na co jsem myslela, bylo to stěhování. Odmítala jsem se odstěhovat někam, kde to budu nesnášet a obzvlášť tam, kde bude ten úchylný Louis.
Potom mi hlavou probleskl ale opravdu šílený nápad. Hned jsem se opřela o dveře a poslouchala, jestli mamka není v obýváku. Ale nic nešlo slyšet, takže jsem v pohodě vylezla ven.
Napadlo mě, že bych se pokusila někam odjet. Ano, určitě si řeknete, že jsem se asi opravdu zbláznila, taky bych to řekla, kdybych byla v pohodě, ale opravdu nevím, co to do mě vjelo.
Vyběhla jsem ven z domu a prudce otevřela dveře od mámina auta. Hned jak jsem si sedla jsem se s velkým prásknutím zavřela a to právě byla ta chyba. je pravděpodobný, že to mamka slyšela.
Ani jsem nestihla nastartovat a už jsem viděla mamku vedle mě v celé kráse. Lekla jsem se jí a proto chtěla rychle ujet, ale nešlo to. Naštvala jsem se tak že jsem do něj kopla a po tváři mi stekla slza. Bylo to asi marný, abych se tu o něco pokoušela ještě ke všemu, když to už mamka ví. Proto jsem vyndala klíč a hodila ho na sedadlo spolujezdce vedle mě. Byla jsem připravená vyslechnout si nepříjemný pohovor od mamky.
Když jsem vyšla ven změřila si mě mamka přísným pohledem. Čekala jsem teda že bude naštvaná víc, ale i tak nevypadala nějak příjemně. Už už otvírala pusu a mně se tajil dech.
Máma: Můžeš mi říct co ti zas hráblo? Jak tě mohlo tohle napadnout?
Já: Já-já nevím. ¨
Máma: Aha. Takže ty úplně bezdůvodně sedneš do mýho auta a chceš s ním odjet, když je ti teprve 16?
Mlčela jsem. Vůbec jsem nevěděla, co ji mám na to říct. Byla na to slova zcela zbytečná.
Mamka po mě hodila takový pohled, jakože bych to vědět měla. Já to samozřejmě nepochopila, jako vždy.
Mamka: Aha. Takže nevíš. Možná, že na to přijdeš v pokoji. Teď jdi!
Řekla mi a rukou mi dala pokyn že mám jít do svého pokoje. Já raději bez jakýchkoliv slov šla, aby z toho nebyl další problém.
Když jsem došla do pokoje šla jsem směrem k posteli a lehla si. Po tváři mi stále tekly slzy. Utřela jsem si je rukou, kterou jsem potom utřela do čistě převlečené postele. Celá já. =D
Z pokoje jsem už slyšela mámin dupot po schodech, tak jsem dělala, jakože se dívám z okna a jsem v klidu, jako by se vůbec nic před chvílí nestalo.
Máma: Dospěla jsem teda k názoru, aby sis sbalila věci už teď a okamžitě!
Řekla mi jen a odešla.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
○ Líbil se Vám díl?
○ Budou se doopravdy stěhovat?
○ Jak to bude s mamčiným přítelem Louisem?
ahoj! Psala jsi mi do reklam jestli nechci spřátelit blogy. jj chci! máš bezva blog :) Jdu si tě zapsat , prosím zapiš si mě také