

Je čtvrteční ráno, 6 hodin a já se šourám z postele. Nesnáším vstávání tak brzy. Na mě je to opravdu moc brzy, jsem zvyklá vstávat po sedmý. Ze svého vymrzlého těla jsem odkryla peřinu a sedla si na postel. Ospale jsem zírala na prázdné zdi a přemýšlela už, jak budou probíhat letní prázdniny, ikdyž bylo teprve 21. března.

Po chvíli jsem se konečně odhodlala vstát a ustlat si postel. Se vzdychnutím jsem peřinu uhladila a protáhla si zkřivená záda. Moje postel není totiž moc měkká, takže spím spíš na tvrdé části.

Poté jsem se došourala ke skříni a vytáhla si nějaký přijatelný oblečení, v kterým bych mohla jít ven. Venku právě začíná jaro, ale ještě není tolik teplo, takže jsem si ještě vytáhla mikinu. S dalším vzdychnutím jsem šuplík od skříně zavřela.

Ještě jsem si skočila k zrcadlu, podívat se jak je na tom můj vzhled. Vlasy jsem měla jen mírně rozcuchané, takže jsem si je prostě jednoduše pročesala rukou a bylo to hotovo. Řekla jsem si, že se ještě zkusím trochu nalíčit. Takže jsem si vzala jenom řasenku a hnědé oční stíny. Nešlo to skoro ani vidět, tak jsem doufala, že si toho učitel nevšimne.

Schody jsem scházela asi tak za dvě minuty, protože jsem byla totálně unavená a z včerejšího tělocviku mě ještě boleli nohy. Skákali jsme skoro celou hodinu přes švihadlo, tak se ani nedivím.
Když jsem schody sešla doplazila jsem se k ledničce a vytáhla šunku a hořčici. Byla jsem rozhodnutá, že si udělám jenom sendvič. Z chlebníku jsem pak ještě vytáhla chleba. Šunku jsem na chleba hodila jen tak a napatlala na to hořčiči, protože jsem ani neměla na to náladu plpat se s tím.

Potom jsem zasedla ke stolu a sendvič rychle snědla bez zapití. Na pití bude čas potom, říkala jsem si. Nechtěla jsem školu propásnout, protože bylo už čtvrt na osm, ikdyž jsem vstávala v šest. Za to může ta moje opravdu "rychlá" chůze. Ani nevím, že by mi tohle všechno zabralo takovou dobu. To je nemožný.

Když jsem sendvič dojedla, šla jsem talíř umýt, protože táta přijde z práce určitě zase večer a na umývání jednoho talíře chuť určitě mít nebude. Hledání jaru na umytí jednoho talíře mi zabralo asi tak pět minut, protože táta ho vždycky musí schovat nejhloubějš do linky. Nevím, proč ho nemůže nechat na lince.

Rychle jsem potom zaběhla do chodby a vzala si tašku přes rameno, kterou nosím do školy a hodila si do ní pár učebnic, které dnes budeme potřebovat. A proto, že venku vál slabý vítr a já ještě pořád měla kašel, jsem si pro jistotu vzala šátek. Aspoň mi bude trochu teplo.

Když jsem vyšla ven ze dveří, omámil mě silnější vítr, neř jsem čekala. Ještě, že jsem si ten šátek vzala. Ten vítr byl tak silnej, že mi málem odlítly vlasy. Proto jsem rychle seběhla schody, aby mi ten vítr vrážel do zad a ne do obličeje. Spíš jsem čekala sluníčko, než vítr, ale tak stejnak za chvíli budu sedět ve škole a bude mi to jedno.

Ani jsem se nenadála a už jsem byla před školou. Ale zarazilo mě, že tu venku vůbec nikdo nebyl. Dopadl mě strach, že už je dávno po zvonění a zase slíznu poznámku, tak jsem se radši podívala na hodinky. Ale bylo jenom 7:50 a je to je ještě čas. Neřešila jsem to a šla jsem směrem ke dřevěným velkým dveřím.

Dveře se se skřípotem těžce otevřeli a stejně tak i potom zavřeli. Na chodbě bylo taky ticho, nikde ani živáčka, tak jsem zase dostala strach a zapřemýšlela se nad tím, jestli náhodou učitel neříkal, že někam jdeme. Ale na nic jsem si nepamátovala, tak jsem šla v klidu dál.

Zastavila jsem se až u své skříni, kterou jsem skrz kód otevřela. Dala jsem si do ní šátek a naopak si vytáhla pravítka, která nenosím s sebou domů, aby se mi náhodou nepolámali. Právě první hodinu máme totiž zeměpis a někdy ty pravítka smrtelně nutně potřebujeme.

Ze šatny jsem šla přímo ke dveřím, které vedli do naší třídy. Z ní se ozýval zvuk hučíčích děcek, takže to byla asi naše třída. Doufala jsem, že tam není někdo jiný, protože ten zvuk byl jak od paviánů. Ale tak kdo by byl v naší třídě, že?

Když jsem vešla do třídy, ozvalo se ticho. Všichni asi totiž mysleli, že jde učitel. Když viděli, že jde jen obyčejná holka zase se obrátili a začali kecat. V poslední lavici zase seděl Harry a já nemohla vydržet a letmo se na něj koukla. Jenomže to bylo špatně načasovaný a já se koukla v právě ten moment, kdy se on díval na mě. Když viděl, že se na něj dívám, usmál se na mě a já hned raději ucukla. Vím, že když se na mě nějaký kluk usměje, začnu se červenat, proto jsem radši uhla pohledem.

Sedla jsem si do první lavice, tam kde sedím a hned si všimla, že tam sedí už i Candice. Hned se na mě usmála a pozdravila mě.
Candice: Ahoj.
Kessie: Ahooj!
Candice: Já myslela, že už nepříjdeš. Ještě, že jsi tu.
Kessie: Jo, promiň, trochu jsem se opozdila.
Candice: Né, to je v pohodě. Já jen, že by tu byla fakt nuda obzvlášť s něma.
Řekla a ukázala hlavou směrem ke stolu, který byl za námi.

Právě v tuto chvíli zase Sue žadonila. Molly z toho byla očividně na nervy.
Sue: Jujííínky Molly! Máš volné místo vedle sebe, viď?
Molly: Né, asi. Nevidíš snad?
Sue: A mohla bych si k tobě sednout?
Molly: Víš..já.. no..
Sue: Tak dobře. Už jdu.
Molly jen zakroutila očima. Jáj, tak tohle si zasloužila.

Všichni najednou stichli, takže to byl asi náznak toho, že přišel učitel. Nemusela jsem se ani ohlížet, protože zrovna v ten moment prošel kolem mě a v ruce držel jakési papíry.
Učitel: Dobrý, den. Posaďte se.
Řekl aniž by se někdo postavil. Ale jemu to bylo očividně jedno.

Posadil se a ty papíry si položil před sebe. Z malého pouzdra, které vždy nosil v kapse si vyndal propisku a chystal se psát.
Učitel: Tak kdo dnes chybí?
Harry: Sam. Ozval se zezadu sladký hlásek.
Učitel: Dobře, to je vše? Ano, jak vidím.
Řekl a propisku si zase schoval do pouzdra.

Vstal ze židle a šel směrem k mapě. Bála jsem se, že bude zase zkoušet.
Učitel: Dobře, tak dneska by jsme teda měli mít nějaké referáty, že ano?
Já jsem si teda oddechla, protože v zemáku nemám moc dobré známky a rozhodně by vyzkoušel mě.

Podíval se na třídu, která samozřejmě o ničem nevěděla.
Učitel: Tak se tedy podívám do papírů.
Řekl a všichni rázem ztichli a taky někteří ztuhli. Všichni se totiž báli, že to budou oni.
Učitel: 21.3. - Tak tady to je. Dneska má mít referát Kessie.

Já jsem naprosto ztuhla. Vůbec jsem nevěděla o tom, že bych měla mít referát.
Kessie: J-já?
Začala jsem tam koktat.
Učitel: Neříkej mi, že ho nemáš. Byl to referát o Rusku, který prostě teď potřebujeme.
Začal tam na mě řvát.

Učitel se na to raději posadil, protože bylo na něm vidět, že na to nemá nervy.
Učitel: Tak, co mi k tomu řekneš? Mlčíš, tak dobře. Jak vidím, nemáš tu moc dobré známky. 3,4,3,3.
Kessie: Já vím. Snažím se si to nějak opravit.
Učitel: Aha, takže nedoneseš referát, aby sis to opravilo, tak je to jo?
Kessie: Ne, není. Já jsem o žádném referátu ale nevěděla.
Učitel: Dobře, nebudu se tady s tebou dohadovat. Vezmi si s sebou žákovskou a pojď k mapě. Vyzkouším si tě na Jižní Ameriku.
No super. A jsem v pr...! Pomyslela jsem si.

Došourala jsem se k mapě a učitel si zachvíli stoupnul ke mě. Přeběhl mi mráz po zádech, protože jsem se Jižní Ameriku vůbec neučila, zpívala jsem si přes karaoke.
Učitel: Doufám, že to umíš, ať tu neztrácím čas.
Já jsem jen pokrčila rameny. Vůbec jsem ho skoro ani neposlouchala jen jsem si pořád prohlížela mapu, na které ovšem ty názvy byly skryté, samozřejmě že jen u Jižní Ameriky, takže to učitel udělal určitě naschvál.

Učitel už pomalu na přahoval ruce, takže mi bylo jasné, že mi položí nějakou otázku.
Učitel: Takže, první otázka. Ukaž mi, kde je Brazílie.
Prstem jsem ukázala někde kolem Jižní Ameriky.
Kessie: Tady někde.
Byla jsem totálně mimo. Bylo mi jasný, že dobrou známku rozhodně nedostanu.

Učitel jen nademnou zakroutil očima. Vím, že to nebyla až tak přesná odpověď.
Učitel: To vím taky. Ale kde přesně?
Tak to jsem byla už opravdu v koncích. Vůbec jsem nevěděla, kde to je.
Kessie: Přesně? Přesně tady.
Řekla jsem a ukázala na zeleně vybarvený stát. Všichni se mi začli smát, takže to asi nebylo dobře.

Učitel zasedl za stůl a zase si vyndal propisku.
Učitel: Kdyby jsi se učila, tak bys věděla, že to, cos ukázala byla Argentina.
Kessie: Aha. Řekla jsem jenom, nebylo co dodat.
Učitel: Takže si teda píšu za pět. A připrav se v pondělí budeme všichni psát.
A všichni zase začali vzdychat a bučet, že né.
Učitel: Klid nebo si to napíšeme už teď!
A všichni ztichli.
Učitel: A ty Kessie. S tebou si po hodině promluvím, protože jestli to takhle bude pokračovat dál, tak zavolám rodičům. Potřebuji si promluvit o....

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!

○ Líbil se Vám 1. díl?
○ Jak dopadne ten pondělní test?
○ O čem si bude chtít učitel s Kessie promluvit?















byl super !! =)
asi ne moc dobře... =D
o jejích výsledcích??
Jinak mě ta hodina zeměpisu úplně připomněla naši třídu!! Přesně,úplně! xD