8. května 2012 v 12:37 | SimGirl
|
Máme tu další díl Only Hope, tak snad se bude líbit! ;) A taky krásná úvodka no :D
Vstala ze sedačky a šla směrem ke dveřím. Najednou se ale otočila. Jo. Jedu s Alison do nemocnice. Pořád si stěžuje, že jí bolí noha, tak se tu chovej normálně jo? Řekla mi jako bych snad byla malý dítě, který se neumí chovat. Ikdyž, možná jsem byla právě příkladem, skrz to, co se stalo. Pomalu už chtěla otevřít dveře, ale otočila se podruhé. Jo ještě něco. Chtěla jsem říct, že TY budeš mít celej měsíc zaracha jasný? Řekla mi a podívala se na mě tak, jako vždycky, když jsem provedla něco nezákonnýho. A-ale to n-nejde..! Křikla jsem na ni a snažila se to nějak napravit, abych mohla jít alespoň ven. Žádné ale! Řekla mi a zmizela ve dveřích.

A já jsem jen spadla do velké vlny neštěstí. Jak kdyby toho nebylo už dneska dost. Ségra a hned potom ještě zaracha. Co může být horšího? Budu jen sedět doma před oknem a sledovat líné důchodce jak pomalu přecházející přes přechod sem a tam. Opravdu ségře přeju jen to nejhorší, snad i to, aby se z té nemocnice vůbec nevrátila. Jenže já takové štěstí mít nebudu a hned jak přijedou zjistím, že ségra je více než v pohodě a bude mě ještě 100x víc otravovat. Tenhle den na mě byl vážně moc a já jen tak tak stíhala poslouchat svoje myšlenky. Předháněli se, jako by každá chtěla, abych ji slyšela dřív než tu je hned za ní a mě se z toho pomalu začala motat hlava.

Musela jsem se nějak odreagovat, tak jsem rychle hupsla do vany a do ní si dala pěnu do koupele. Samozřejmě mi to trochu víc ujelo a já potom měla celou vanu plnou bublinek. Ale tak o to víc byla lepší atmosféra. Lehla jsem si a začala pomalu usínat, jak jsem byla unavená z té včerejší párty. Už jsem pomalu usínala, takže jsem si ani nevšimla, že pomalu sklouzávám. A hned potom jsem už byla ponořená celá v hafu bublinek. S leknutím jsem si rychle sedla a utírala si mokrý obličej. Sama jsem se i svojí blbosti zasmála a hned potom vanu vypustila, vylezla ven a začala se utírat.
Oblékla jsem si to oblečení, které jsem měla na sobě už nějakou dobu a teprve teď si uvědomila, že to oblečení vlastně ani není moje. Že jsem ho vlastně sebrala z toho pokoje, který pro nás dva objednal David. A kruci! No, nic. Přeje se tam nebudu vracet, abych jim to oblečení vrátila. Prostě ho normálně vyhoním nebo ho někam schovám.
Když jsem přestala se svými debilními myšlenkami přistoupila jsem k zrcadlu a řekla si, že bych si mohla udělat něco s vlasy. Tak jsem si je pořádně rozčesala a hned potom na nich udělala větší vlny. Výsledek se mi líbil a sama se divila tomu, co jsem dokázala.
Potom jsem vylezla z koupelny a mířila do svého pokoje. Sundala jsem ze sebe to smradlavý oblečení, ani nevím čí to vlastně bylo a začala se prohrabovat ve své skříni. Po chvíli jsem našla tílko a džíny, který jsem ještě vůbec neměla na sobě, tak jsem toho využila a začala se do kalhot soukat. Zjistila jsem, že je mám ještě z minulýho roku a ještě pořád mi jsou! Když jsem měla na sobě džíny oblíkla jsem si i tílko a svůj nový outfit začala pořádně zkoumat. Vypadala jsem v něm dobře, takže jsem si ho nechala.
Potom jsem rychlostí blesku sešla schody přímo do kuchyně. Docela dost mi totiž kručelo v břiše, protože jsem od toho večírku ještě vůbec nic nejedla. Řekla jsem si, že si upeču nějaký dort, protože právě na nějaký ovocný jsme měla velkou chuť. Tak jsem si z ledničky vytáhla potřebné ingredience a potom už jen vařečku a další potřeby k pečení dortu potřebné.
Když se mi dort dopekl vytáhla jsem ho z trouby a ještě si ho pomocí šlehačky, čokolády a nějakého ovoce nazdobila, položila jsem ho na stůl a sedla si na židli. Neochutnala jsem ho. Jen jsem nehybně seděla a hypnotizovala talíř, na kterém se kousek dortu nacházel. Přemýšlela jsem nad tím, jak bude asi chutnat, protože jsem to vařila poprvé. No, naposledy jsem pekla v 5-ti letech a to už uběhlo pěkných let.
Vzala jsem si vidličku, která ležela hned vedle talíře a kousek dortu si pomocí ní odřízla. Dala jsem sousto do pusy a chvíli přežvykovala. Nechutnalo to, až tak špatně, spíš naopak, bylo to výborný! Nemohla jsem uvěřit, že se mi to tak povedlo.
Hned, jak jsem talíř umyla a hned zase schovala zpátky do linky, zazvonil telefon. Halo? Řekla jsem a čekala, kdo se ozve. Zachvíli jsem ve sluchátku uslyšela příjemný hlas Viki. Ahoj Nan. To jsem já, víš volám ti, protože jsem se chtěla zeptat, jestli bys nešla ven.
Povzdychla jsem si. Proč zrovna dnes? Promiň Viki, ale nemůžu. Řekla jsem jí sklesle a čekala, jsem jak na to bude reagovat. Proč? Zeptala se udiveně a stejně jako já před chvílí čekala na odpověď. Mám zaracha. Odpověděla jsem jí a bylo mi to tak hrozně líto, ale nestalo by se to nebýt Alison. Aha, tak nic. Řekla Viki. Tak se teda měj. Tak jindy. Ahoj. Rozloučila se se mnou a zavěsila telefon.
Hned po tom, jak zavěsila jsem na jazyku cítila hořkost. Hořkost jen díky jednomu člověkovi, který mě dokázal během pár minut naštvat. Člověk, kterého z celého srdce nesnáším. Alison. Ano. A právě tato osoba mi zničila celý měsíc, který prosedím doma na zadku.
A zrovna když nad tím tak přemýšlím, myslím, že jsem z venku slyšela její pisklavý hlas. A stejně tak mamčin. Proto jsem odešla od telefonu a vyrazila z vchodových dveří ven.
A opravdu jsem se nemýlila. Jen kousek od domu stála mamka a před ní... PŘED NÍ SÉGRA NA VOZÍČKU! Cha, chá tak tohle si opravdu vychutnám. Ségra je skoro postižená, ikdyž jí bolí jen noha a kvůli tomu musí jezdit na vozíčku. Opravdu jsem si nemohla upustit drobný chechot, který ale zaslechla ségra a taky mamka.
Nathalio! Tohle opravdu není k smíchu. Jen z jedné malé bolesti nohy se dostala na vozíček. Řekla mi a utřela si slzu, kterou tam vlastně ani neměla. Chtěla být dramatická. Měsíc prý nebude moct chodit, jen sedět na vozíčku. Jak jí si musí být? Zeptala se mě a vrhla na mě naštvaný pohled.
To už jsem já na ni nechápavě hleděla. Jí více zajímá ona než JÁ! Mami! Jak je jí? A jak je asi mě? Ona musí měsíc sedět stejně jako já doma na zadku! No a co? Prosímtě mami! Ona tohle všechno jen hraje, aby si o ní všichni mysleli, jakej je chudáček, že se jí stalo tohle a tamto! Panebože vzpamatujte se! Křikla jsem a ani se nedostavil ten moment, že jsem tohle neměla říkat. Nedostavil se, protože jsem tohle opravdu musela říct.
Nan! Opravdu si myslíš, že to hraje? A k čemu by jí to bylo kdyby to hrála? Ona je vážně chudák a musíme se o ní postarat! Vykřikla na mě mamka a v jejích očích šlo poznat, že to myslí smrtelně vážně. Tak to mi bylo jasný! Pořád se jen staráš o ni a mě si ani nevšimneš! Nezajímá tě, že jsem smutná, nezajímá tě, že se jen tak tak držím a potřebuju někoho kdo by mě utěšil. Nezajímá tě to. Ne, protože MÁŠ JI! Hned, jak jsem to řekla mi začali z očí téct slzy. Nemohla jsem, byla to pravda. Nemohla jsem a proto jsem se vrátila do pokoje.
Hned, jak jsem tam doběhla, jsem si stoupla k oknu a koukala se ven. Jenže ten pohled, který se mi naskytl mě rozbrečel ještě víc. Má matka se mě ani nesnaží utěšit, tak jak to dělá většina matek nejen ve filmech. Jak jsem řekla, vůbec jí nezajímám!!! Ona si tam raději bude zastřihovat keře, ty jsou přece důležitější než její dcera!
Tyto myšlenky (ale pravdivé), mě tak neskutečně zasáhly, že jsem už víc nemohla. Cítila jsem se tak slabá, zranitelná. Že kdyby jste do mě teď jen ťukli, spadla bych na zem. Ale nechtěla jsem tak působit. Ne teď. Teď musím být silná, proto jsem si slzy utřela a dovolila si i drobný úsměv.
Když jsem se ale otočila, čekal mě drobnější šok. Do pokoje se ani nevím jak z neznámých důvodů dostala Alison. Seděla tam jak Julius neviňátko, ale její obličej nijak nevinný nebyl. Spíše naopak.
Co chceš? Hodila jsem po ní ne zrovna příjemným tónem. Okolní svět mě vůbec nezajímal, byl tak zmatený a já se v něm jen točila a nevěděla, co dřív dělat. Jestli se proti němu postavit a bojovat, nebo se zachovat jako slabota, sednout a začít brečet.
Ségra se na mě podívala, ale její ústa stále byla stažená do grimasi. Můžeš hádat, co chci. Řekla najednou a udělala na mě povýšený úsměv. Myslí si, že je nademnou povýšená a já jsem jen ubohý poddaný, ale to se mýlí. Já jí to jednou natřu.
Hádat můžu, ale mně se nechce. Odsekla jsem a stále sledovala její negativní stránku, kterou přenesla do obličeje. Hledala jsem v ní jen malý kousek, co po mně může chtít, ale nic jsem nenašla.
Jasně. Myslíš si, jak jsi super. Odsekla tentokrát ségra. Ona si o sobě myslí bůhví co a mně bude říkat, že si o sobě něco myslím? Tak tomuhle se říká pravá blbá blondýna. (Nic proti blondýnám. :D) Tak dobře. Když si teda tak dramatická, asi ti musím říct, co vlastně chci. Řekla a udělala další ze svých protivných obličejů.
Kývla jsem na znak toho, ať začne. Kradeš mi matku. Řekla najednou a udělala pohled, jak kdyby mě chtěla na místě zabít. Jak to myslíš? Řekla jsem nechápavě. Jak asi! Nevidíš, že o tebe nemá zájem? Nemá tě ani kapánek ráda! Vždycky chtěla dítě, které bude stejné jako ona sama. A to jsem já. Ty se jí ani na kousek nepodobáš!
Po těchhle slovech jsem si vzala svojí kabelku a vyrazila ven z pokoje. Alison sice na mě z pokoje křičela, jaká jsem slabota, ale mně to bylo jedno. Nezastavila jsem se. V tuto chvíli jsem asi jako slabota vypadala, ale ignorovala jsem to. Každý je nějaký a já se kvůli ní nezměním.
Když jsem prudce bouchla do venkovních dveří uviděla jsem na zahrádce mamku. Kam si myslíš, že jdeš? Zakřičela na mě. Mami, promiň. Já už prostě nemůžu! To bylo jediné, co jsem jí odpověděla a pak jen utíkala a utíkala. Na její tváři šlo poznat, že litovala toho, co celý ty roky dělala. Ale to je její problém, neměla to dělat.
Po chvíli dlouhého utíkání jsem a konečně zastavila. Byla jsem někde u nějaké špinavé uličky. Všude se tu povalovali odpadky a v rohu byla stará popelnice. Nebylo to zrovna čisté místo, kde by chodilo hodně lidí a to bylo právě něco pro mě. Nikdo tu nechodil a já potřebovala být chvíli někde sama a jiné místo mě nenapadlo. Proto jsem šla pořád dál a dál, až jsem zabočila za roh.
A když jsme tam uviděla ono zjevení, litovala jsem toho, že jsem sem vůbec šla. Byli tam totiž nějací tři kluci, no.. chlapi. Většina z nich totiž měla už i vousy, takže pochybuju, že to byly 15-ti letí kluci. Všichni tři ale vypadali tak divně. Byli totiž polonazí. Jeden byl v trenkách, další v košili a poslední v kalhotech.
Ti dva, asi nejspíš nejmladší se tam pořád pošťuchovali a ten jeden, vypadal na nejstaršího jen stál bokem a se smíchem je pozoroval. Když najednou si mě všiml. Tyvole kluci! Dívejte se na tu buchtu! To je ale kus! Vykřikl a najednou se i ti dva na mě podívali..
Ten jeden, blonďák, ke mě přišel a začal mě hladit po tváři. Ucukla jsem. Přece se nenechám ošahávat nějakýma neznámýma parchantama. Že já sem vůbec lozila.
Ale copak, kočičko. Přece nebudeš utíkat. Řekl mi a usmál se, ale tak nechutně a slizce, že se na něj ani nedalo dívat. Vlastně všichni, co tu s ním byly, byly hnusní.
Neříkej mi kočičko, ty jeden hnusnej parchante! Vykřikla jsem na něj. On se tomu samozřejmě jen zasmál a znovu mě pohladil po tváři.
Znovu jsem mu ucukla. Tentokrát jsem ale ještě odstoupila o velký kus od něj a zastavila se už jen o chladnout zeď, která byla za mnou. Nebylo útěku. Tedy vlastně bylo, ale bylo by to marné, protože nad dospělýma opravdu nemám šanci. Obzvlášť nad někým, kdo určitě ještě před chvílí fetoval, protože všichni na to vypadají.
Pak se všichni tři začali přibližovat směrem ke mně. Čekala jsem, že odsud nevyváznu bez nějakého zranění nebo bez něčeho jiného, co by mi mohli udělat.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
○ Líbil se Vám díl?
○ Co si myslíte o slovech, které řekla Nan matce?
○ Jaké budou vztahy mezi Nan a matkou?
○ Udělají něco Nan ti tři chlapy?
Ahoj,začalo 3.kolo SOND-soutěže o nejhezčí design.Na mém blogu se můžeš podívat jestli si postoupila a jestli ano,můžeš si shánět další hlasy.
Držím palce!