
Mám tu pro vás další dílek komiksu, zatím to není moc napínavé, ale i tak doufám, že se vám bude líbit. ;)

Před sebou jsem uviděla velkou kamennou stavbu, která se přezdívala Dům hrůzy, právě podle toho, že si všichni myslí, že tam straší. Prázdné místo mezi kameny vyplnil mech a v některých místech se mu podařilo dostat i na povrch.

Vyschlo mi v krku. Z očí mi zmizla všechna ta jiskra, která v nich ještě před chvílí byla. Jen jsem stála a koukala se na mohutnou stavbu a nevěděla, co dělat. Měla jsem strach. Ne z toho, že tam něco "straší", ale kvůli tomu, že tu procházím každý den a ještě nikdy jsem tu stavbu tady neviděla.
Snažila jsem se nehnout a můj tep se začal zrychlovat. Tak tak jsem stačila srdci, které bilo o sto šest a rukama jsem zajela až hluboko do kapes. Nevydržela jsem to ale dlouho a po chvíli je zase vytáhla zpět na čerstvý vzduch celé spocené.

Nemohla jsem utíkat přes osudem. V mém případě teda přes školou, která čekala jen na mě až k ní dorazím. Proto jsem odvážně prošla kolem budovy a snažila se, co nejvíce nedívat dovnitř. Ale i přes tu snahu jsem v zádech cítila něčí pohled. Jako by mě snad někdo pozoroval zrovna z toho domu. Snažila jsem se ale na tuto myšlenku co nejdříve zapomenout a petat do školy.

Hned, jak jsem vyšla na chodník, který je kousek za lesem, měla jsem lepší pocit, že jsem konečně pryč, ale stále jsem za sebou měla onu budovu.
Zavřu oči a promnu si je, abych se zbavila veškerých myšlenek o tom domě. Nechci ho vidět, ale stála mám takové hrozné nutkání tam zajít, podívat se, co tam vlastně vevnitř je.

Hned jsem ale tuto myšlenku musela vypudit z hlavy, protože to asi nebyl zrovna moc dobrý nápad jít dovnitř, protože nikdy nevím, co tam na mě čeká. Ne, že bych nějak věřila na kouzla, ale i tak se tak bojím jít.
Zavrtím hlavou a uchopím kliku od dveří, které vedou do školy. Ramenem do nich silněji bouchnu, aby se otevřeli. A přesně to se stalo. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřeli.

Projdu chodbou, která vede směrem k holčičím šatnám, kde to páchne dezinfekcí od blízkých záchodů. Stejně tak, jak jsem ho nosem nasála ho pusou vypustím ven a projdu dřevěným obloukem do holčičí šatny, kde to pro změnu vždy páchne levným parfémem. No, ale myslím si, že je to lepší než ta dezinfekce.

Hned jak vejdu do šatny se zastavím a rozhlídnu kolem sebe. Nemusím se příliš rozhlížet, protože naše šatna není nijak moc velká, ale zase ani malá.
Před sebou uvidím čísi blonďatou hlavu a hned na první pohled je mi jasné, že je to Kristen, moje kamarádka. Vysoké černé kozačky, černé průhledné legíny, jasně červený kabát a k tomu samozřejmě nějaký výrazný doplněk - to je celá ona. Vždy dokonalá.

Kristen. Křiknu tiššeji na ni a ona se otočí. Věnuje mi jeden starostný úsměv, ale hned jak uvidí, že jsem to já, udělá úsměv hezčí, kamarádský.
Jé, ahoj. Já tě vůbec neslyšela, žes tu byla. Řekne mi a zasměje se. A já abych nebyla potichu se taky zasměju a obejmu ji.

Tak co bylo za dnešek opět zajímavého? Zeptá se mě a udělá ten výraz, když je někdo hodně zvědavý a chce z dotyčného dostat co nejvíce informací.
Eh.. Začnu koktat, protože nevím co říct a před očima se mi zase oběvil onen dům. Ale nevím, jesti jí mám o tom říct. Nic. Řeknu najednou, ale znělo to tak nevěrohodně. Proto ještě nahodím přátelský úsměv, aby si nemyslela, že lžu.

Najednou ale zazvoní, proto se vydáme k učebně zeměpisu, kde se má naše první hodina odehrávat s ne příliš příjemnou učitelkou. Kristen ještě před tím vytáhla z batohu knížku, protože jsme měli podle všeho psát a já se teda naštěstí učila, takže jsem bez starostí.

Po zvonění jsme se vydali zpátky do šatny, protože dneska nám cosi dělají s třídou, takže tam prý nesmíme chodit. No tak to bude opravdu skvělé čuchat tu ten smrad.
Šla jsem jako první, abych měla pach dezinfekce za sebou a Kristen se jen šourala za mnou a v ruce pořád držela knížku. Vždycky měla ráda zeměpis, ale neznamená, že když něco máte rádi, tak by jste to měli umět? Tak nechápu, proč se učí.

Hele, věděla jsi, že hlavní město Chorvatska je Zábřeh? Řekla mi a udělala na mě vědecký pohled, jakože ví něco víc, co já nevím.
Já se tomu musela hned zasmát. Kdyžtak Záhřeb, ty..! Řekla jsem jí a dostala takový záchvat, že to nešlo ani popsat.

Když jsme se tomu obě dvě zasmáli, sedli jsme si na nejbližší lavičku a začli kecat. Hele, nemohli by jsi dneska k nám? Zeptala se mě Kristen a opět udělala žádostivý pohled, který používá vždy, když po mně něco chce.
Chtěla jsem se z toho nějak vymluvit, protože jsem se chtěla vydat do toho domu, což jsem vám ani neřekla, že tam chci jít. No.. já dnes asi nebudu moct.

Kristen jen udělala smutný pohled. Jakto? Zeptala se mě a já hned začala přemýšlet nad tou nejlepší výmluvou, která by mohla zabrat. Jenže mě žádná nenapadala, tak jsem to vzdala a rozhodla se mlčet.
Jakto?! Řekla už více hlasitěji Kristen a udělala tentokrát pohled unavený. Já se naopak začala potit, protože jsem nevěděla, co jí mám říct. No prostě jdu do jednoho domu, musím se tam podívat. Řekla jsem a už chtěla odejít.

Jenže Kristen mě zastavila. Ty by jsi odešla bez obejmutí a rozloučení? Zeptala se mě a pevně mě stiskla v objetí. Taky jsem jí objetí opětovala a slibovala jí, že se teda už navždy budu loučit obejmutím, protože Kristen je hodně zvláštní typ člověka. Na vše si potrpí. Kdybych tu měla říkat na co vše, byli by jsme tu dlouho.

Když mě konečně pustila ze sevření, řekla jsem jí ahoj a pomalu odcházela. Jenže mě zase něco zastavilo. Byla to Kristen a její pronihavý hlas, který by jste slyšeli i na míle daleko. Hej! Jak jsi říkala, že jdeš do toho domu, myslela jsi ten uprostřed lesa? Zeptala se a já se v tu ránu zastavila. Jak může o tom domě něco vědět?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!

○ Líbil se Vám díl?
○ Těšíte se na další?
○ Co si myslíte o tom domě?
○ Opravdu tam Vivien půjde?














1. Ano, líbil. Úplně jsem si zamilovala tu tvojí úpravu fotek.
2. To si piš
3. Myslím, že tam bude něco magického, nebo strašidelného
4. Možná né hned, ale jednou určitě