24. července 2012 v 13:22 | SimGirl
|
Už jste se po dalším dílu tohoto komiksu sháněli, tak ho tu máte! ;)
Snad se bude líbit. :)
Okamžitě jsem se probudila bez ohledu na to kolik bylo hodin. Srdce mi bušilo o 106 a já vůbec nevěděla, co mám dělat. Jestli tento sen byl pravdivý, tak pokud tam nepůjdu, zemřu! Opravdu jsem byla hodně zmatená a nevěděla, co dělat.
Co mám dělat? Bože, co mám dělat? Říkala jsem si furt dokola a chodila po pokoji tam a zpátky. Musela jsem tam jít, musela! Nic jiného mi nezbývalo.
Vstala jsem z postele a oblékla si nějaké vhodné oblečení. Neměla jsem ho nijak v oblibě, takže nebudu rozhodně smutná, když se mi s ním něco stane. Ještě jsem si udělala něco s vlasy, ikdyž vím, že mi takhle dlouho nevydrží.
I přes všechen ten strach, který se ve mně krčil, jsem našla odvahu a řekla jsi, že do toho domu půjdu, ať se mi stane cokoliv. Ať se dozvím cokoliv. Ať uvidím kohokoliv.
Po schodech jsem sešla dolů do kuchyně a otevřela ledničku. Všude byla tma a jediný zdroj světla byla právě stále svítící lednička. Vytáhla jsem z ní mléko a z linky potom vytáhla cereálie Cheerios. Nasypala jsem je do misky a zalila mlékem. Dala jsem si tam ještě nějaké ovoce a odnesla si misku na stůl. Byla jsem hladná, ale sousta jsem jedla velice pomalu, protože se mi třepala celé tělo. Ne zimou. Ne nadšením. Ale strachem.
Když jsem všechno dojedla, otevřela jsem venkovní dveře a vyšla ven. Venku bylo teplo, ikdyž jsem vůbec nikde neviděla slunce. Sice byla půlka léta, ale slunce nikde, ikdyž mi bylo tak neuvěřitelné teplo. Zakroutila jsem nad tím hlavou a otevřela dřevěná vrátka. Najednou jako by do mě něco neviditelného uhodilo. Bylo to jako vítr, ale od nikud nefoukal.
Potom se ale všechno zase uklidnilo a zem jakoby ozářilo slunce, ikdyž na nebi nešel vidět ani kousek. Pomalým krokem jsem postupovala směrem k lesu. Před sebou jsem viděla jen samé stromy a z kousků vykukoval onen dům kvůli kterém se tu teď děsím. Jen jsem tam tak stála a zírala před sebe jako bych snad ani neměla sílu udělat jeden krok. Zesláblýmy prsty jsem se jemně dotýkala kapes a tahala za nitku, která z kapsy vylízala.
Všechno se zdálo být v pohodě a já se chystala jít pomalu k lesu, když najednou se pořádně rozpršelo a začali padat kroupy. Nebylo to ale jako normální kroupy, byly tak velké a měly ohromnou sílu, kvůli které jsem se musela držet za hlavu.
Svoji hlavu se mi ale nepodařilo moc dobře uchránit a při každém pádu jediné kroupy na mojí hlavu jsem sykla bolestí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jen jsem věděla, že musím jít do toho domu nebo to nedopadne dobře.
Proto jsem se rychlostí blesku rozeběhla směrem k tomu domu a silně si držela svou hlavu, aby se zase nestalo, že to kroupama do ní schytám. Ale i před to všechno mi to připadalo tak divné, že padali tak veliké a silné kroupy, když je léto a nemělo teď vůbec pršet.
Nechtěla jsem se ale zdržovat svými chabými myšlenkami, proto jsem ještě víc přidala do běhu a zachvíli jsem stála před domem. Nezdržovala jsem se otevřením dveří, proto jsem do nich silně narazila a...
A zakopla o práh, proto jsem se svalila na zem. Srdce mi opět začalo bušit, protože jsem už byla uvnitř toho domu. Přede mnou se rozprostírali staré schody a i ostatní věci nebyly v dobrém stavu. Okolo schodiště se válely židle a další nechutně vypadající věci.
Když najednou ...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
○ Líbil se Vám díl?
○ Líbí se Vám komiks? Čtete ho?
○ Co znamenali ty výkyvy počasí?
○ Co se stalo?
1) Jj, byl úžasnej!
2) Je to tvůj nej komix, čtu každý díl, škoda, že zas budem muset čekat dlouho na další díl...
3) Mělo ji to upozornit aby tam nechodila?
4) Myslím, že tam příjde ta její kamarádka
PS: Chci další díl !