23. srpna 2012 v 10:35 | SimGirl
|
Mám tu další díl vašeho, jak se zdá oblíbeného komiksu! Jsem moc ráda, že vás baví a čtete ho, vážně jsem za to nehorázně ráda! :')
Bylo ráno, 10 hodin - nejvyšší čas vstát. Nádherná černovlasá dívka ležela na svém modrém gauči a ani netušila o tom, co je dnes za den. Její budík začal pípat a dívka začala sebou vrtět. Otevřela oči, ale hned poté je zase zavřela, protože do nich udeřila silná sluneční záře, která pronikala skrz tenké závěsy. Odkryla peřinu a odhodila ji na postel.
Posadila jsem se na gauč a promnula si oči. Byla jsem ospalá a pořád mi vrtalo hlavou, jak jsem se dostala na gauč? Nepamatuju si, že bych včera na něm snad usínala!
Áaagh. Zívla jsem a protáhla si ztuhlá záda a postupně i celé tělo. Sedačka totiž nebyla nikdy tak pohodlná jako postel a mě by dost zajímalo, jakej blbec mě sem přenesl. Přece nejsem náměsíčná!
Když jsem se potom přestala litovat nad svým ne zrovna moc živým tělem, přesunula jsem se ke skříni a vybírala vhodné oblečení na dnešek. Na ramínku, zabalené ve folii jsem uviděla moje krásně modré šaty a uvědomila jsem si, že jsem je měla na svém posledním rande. Tyhle šaty jsem nosila skoro pořád na nějakou důležitou událost a začala přemýšlet, co je dnes na dnešku tak zvláštní.
Ó, můj bože, to ne! To je dnes fakt 13.? Zeptala jsem se udiveně a konečně si vzpoměla, co je dnes za den. Kruci, mám narozeniny! Řekla jsem si pro sebe radostně a navlíkla na sebe své modré šaty. Byl to příjemný pocit je mít zase na sobě, byly moje oblíbené.
Potom jsem pomalu otevřela dveře od mého pokoje a po celém těle mi přeběhl mráz. Bála jsem se svých vlastních narozenin, no tak to už byl vrchol! Přestala jsem se bát a pomalu sešla po točivých schodech, které mohli zavinit i pád, obzvlášť když jsem šla na jehlách. Proto jsem se snažila jít pomalu, abych se ještě před těma kdo jsou dole, a já věřím, že tam někdo je, neztrapnila. Věděla jsem moc dobře, že tam někdo je, protože celou tu dobu jsem z kuchyně slyšela šum a jak si někdo šeptá, když jsem šla po schodech.
Překvapení! Všechno nejlepší! Vykřikli všichni zároveň a já dělala překvapenou, protože si mysleli, že nic netuším, ale myslím, že můj vzhled jaksi dokazoval opak.
To je mi ale nečekané překvapení. Řekla jsem si sarkasticky sama pro sebe, ale moje tvář ukazovala opak. Dělala jsem hrozně překvapenou a, že jsem to nečekala.
Všimla jsem si, že přišlo i docela dost lidí, teda ti nejbližší. Byla tu Katty, za ní hned mojí sestra, potom Raphael, mamčin přítel, mamka osobně, Erik, Vicky a vzadu sám postával David. Nejspíš něco tušil a já se bála, že je to vážně pravda.
Potom samozřejmě jako na každé oslavě, přišla na řadu ta objímačka s přáním "Všechno nejlepší". Každý ke mě postupně přišel, objal mě a popřál. Jako první se ke mě samozřejmě vyřítila mamka a se slzami v očích mi popřála všechno nej. Brečela jen kvůli tomu, že je mi už 17. Jako další přišla Vicky a věnovala mi to nejlepší kamarádské objetí společně s Erikem. Moji dva nejlepší kamarádi! :) Jako další pomalým krokem přišel Raphael, který dnes vypadal snad ještě víc slizce, než kdy jindy. Potom přišla Katty a za ní hned moje sestra, od které bych to vážně nečekala, protože mě silně objala a za vše se mi omluvila, až se jí v očích objevili slzy. Potom jsem si všimla, že přichází David a nervozitou jsem si zkousla spodní ret. Co když...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
○ Líbil se Vám díl?
○ Těšíte se na konec 1. řady nebo je vám to líto?
○ Co si teď skoro na konci myslíte o Nan?
○ Bude David něco tušit?
○ Chcete aby chodila s Davidem nebo Erikem?
To je nádhera :))).